Den 13: 29.9.2017 Death Valley

Brzy ráno jsme vyrazili z Las Vegas, po cestě jsme se stavili podívat na zajímavou budovu Brain centre, která se nachází na konci LV strip. Architektem je … a jedna se o roztančenou oplechovanou stavbu. Údolí smrti bylo naší příjezdní zastávkou do Mammoth lakes, jde teď budem ubytováni dvě noci, jelikož se chystáme navštívit Yosemitský np. Údolí smrti je opravdu mrtvé, je to kopcovitá pustina a i když už bylo září tak i přesto tam bylo strašné vedro. Místo zcabe badwater je pod úrovní moře, takže se jedná o nejnižší bod USA -86 metrů. Další zajímavostí je, že Death Valley je největší národním parkem v usa, pokud nepočítáme Aliašku. V létě tady je průměrná teplota 45°C, takže turistický ruch zažívá toto místo hlavně v zimě a na jaře, kdzly zde rozkvétají místní květinky. My jsme se zastavili na čtyřech zastávkách, první byla vyhlídka na park a povídání o těžbě tzv. Boraxu. Další zastávka byla u Golden Canyon, kde vedla stezka k červenému chrámu, ale jelikož bylo opravdu horko tak jsme túru vzdali. To samé bylo i u mozaiky, kde jsme zjistili kolik milí to je a hned u cedule se obrátili na podpatku. Stavěli jsme také na dunách, kde byla typická kulisa - seschlé torza stromů. Poté jsme pokračovali údolím dál a mířili na naše ubytování.

Den 12:28.9.2017 Las Vegas

Den kdy jedeme do Vegas! Den, na který jsem se těšila dlouho (Moni), den kdy po 12 dnech v pohorkách obujeme lodičky a budem zase za dámy. Hurá! Večer jsme se dohodli, že vyjedeme co nejdříve, ať toho stihneme co nejvíce. Do Vegas je to totiž 400km, což znamená 4 hodiny cesty. Takže v 6.30 byl výjezd z ubytka, po cestě jsme zastavili na route 66, udělali nějaké foto, koupili suvenýry a jeli jsme dále. Poté jsme měli ještě jednu zastávku, kde byly staré auta, stará čerpací stanice a dokonce jsme tam objevili i českou vlajku. O několik desítek km jsme stavěli na benzínce kde na stěně byla opět česká vlajka, tak si říkám, jak je možné, že někteří ani netuší, že existujeme. Už to máme jen 50 mil do Vegas, krajina kolem je vyprahlá a teplota konečně stoupá nahoru. Takže těch 31 stupňů fakt bude! Po včerejším 1 stupni příjemná změna :) dojeli jsme do Vegas, po menším bloudění se ubytovali a vyrazili jsme poznávat okolí. Vedro bylo jako v peci, takže jsem s radostí vytáhla letní hadříky. Byli jsme se vyfotit u cedule welcome to Las Vegas, potom jsme skočili do meka na kafe a šli se podívat k bazénu, který jsme měli na ubytku. Voda studená ale nožky jsme smočili. Poté jsme vyrazili na obhlídku hlavních lákadel. Ve Vegas můžete vidět Eiffelovku, Benátky i New York. Všude je plno lidí a většina si užívá volnosti a toho, že tady můžete na ulici pít, kouřit trávu a kdo ví co ještě. Nakoupili jsme nějaké suvenýry a šli k hotelu Bellagio, kde je hrající fontána. Vzhledem k čekání na naší skupinku, jsme toto představení shlédli 3x ale stálo to za to. Ve Vegas jsou všichni prostě trochu víc crazy než normálně, což už je někdy i tak dost. Po procházce jsme de vydali zpět na pokoj, objevili šváby na stole v naší svačince a zaradovali se, že zde spíme jen jednu noc. Poté jsme se a Anet daly do příprav na naší večerní party v clubu Hakkasan. Daly jsme si rumíka a po 11 hodině vyrazily na Dj Tiesta. Club praskal ve švech, všude chlapi v oblecích a košilích, oh jak já miluju když je někde určen dresscode a zrovna tento fakt můžu. No hudbička hrála a my se bavily. Tiesto zahrál dle mých očekávání a ani se mi nechtělo odcházet ale vidina brzkého vstávání nás donutila před 3 ráno odejít. Vegas bylo to co jsem čekala. Pozlátko, luxus a žebráci na druhé straně. Světla, hudba a zábava kam se podíváš. Na jeden den akorát ale bylo mi potěšením.

Den 11 Grand Canyon: 27.9.2017 Bright Angel

Dnešní den byl ve znamení brzkého ranního vstávání. V 6.30 jsem totiž vyjížděli do Grand Canyonu. Z rozkošného městečka Flagstaff to sice nebylo daleko (jen cca 2h jízdy autem), nicméně sme měli na programu náročný hike do kaňonu. Auto jsme nechali u visitor centra a na požadovanou zastávku číslo 5, ze které se scházelo dolů trasou s názvem Bright Angel, jsme se dostali shuttle busem. Na vrcholku kaňonu zůstaly mamky s Ondrou a my ostatní se vydali dolů. Cesta ubíhala rychle a jednoduše, protože se samozřejmě šlo prvně dolů... Gabka s Kamim a Anetinými rodiči nasadili tempo, že se to vypadalo, že k tomu Coloradu na dně snad doběhnou. Počkali na nás děvčata až na zastávce po 7km, kde jsme již za sebou měli převýšení 650 metrů. My tři holky sme se poté, co jsme zdolaly cca 2m převýšení ke kadibudkám došly k závěru, že to by teda tak akorát stačilo a jdeme hore. Zbytek skupiny se i přes svůj pokročilý věk a s ním spojené zdravotní obtíže rozhodl pokračovat v sestupu do kaňonu. Zatím o nich nemáme žádné informace a jen doufáme, že ten sníh co ležel pár míli zpět na cestě nedopadl také na jejich záda. Nás šest zbabělých je již totiž na cestě zpátky do Flagstaffu.

Těch sedm kilaku dolů nám s holkama trvalo hodinu a čtyřicet minut, nahoře jsme pak byly za další dvě hoďky. Nicméně sme vylezly, sedly a půl hodinu se nehýbaly jen jedly. Stačilo nám to, až nad hlavu. Proto všechna čest zbytku skupiny, už se těším na jejich recenzi dalšího úseku;).

Den 10: 26.9.2017 Horseshoe bend, lake Tahoe, Antelope Canyon

Dnes jsme konečně opustili motel hrůzy po čtyřech nocích a vydali se k Horseshoe bend. Jedná se o kaňo
Trail od parkoviště je krátký a vůbec bychom neřekli co se v krajině skrývá. I přesto že bylo úterý tak byl problém najít místo na krásnou fotografii bez turisty. U horseshoe bend byly převážně asijští turisté s jejich stylovým outfitem a Čupr rouškama, což jsme tedy nenechali bez komentáře. Zajet si sem stojí za to, výhled je nádherný. Jelikož jsme měli ještě přes hodinu a půl čas než začala tour v Antelope kaňonu, tak jsme vyrazili k Lake Tahoe, kde jsme se dostali na Annual pass, našli hezkou vyhlídku a posvačili. Do Antelope kaňonu se vydalo pouze jedno auto, jelikož někteří z naší skupiny již tuto výpravu podnikli minule. Šest z nás si tedy zaplatilo vstup s průvodcem (jinak to ani nejde) a předpokládaný začátek byl o půl druhé, ale jelikož jim to nějak časově nevycházelo tak jsme vyšli později.
Celková túra antilopím kaňonem trvala necelé dvě hodiny, avšak z toho jsme snad víc jak 40 minut čekali pod stříškou než jsme se dostali na řadu. Kaňon nemá žádné reklamy a pokud byste projížděli kolem jen tak, tak nemáte šanci zjistit, že se v této krajině něco tak úžasného nachází. Průvodce byl moc sympatický a velice ukecaný, takže jsme se ani při čekání nenudili. Nejdříve jsme museli sestoupit po železných schodech dolů do kaňonu. Pro klaustrofobiky tato túra zcela jistě není, některé úseky jsou velice úzké. Na začátku nám zahráli na flétnu, poté nastavili všem mobily a foťáky na dané rozlišení a filtry, tak abychom zachytili ty nejlepší snímky. Průvodce neměl problém s žádným zařízením a také nám po cestě udělal několik ukázkových fotek. Na fotkách vypadá pískovec mnohem lépe než ve skutečnosti, foťák totiž pomocí určitého nastavení zachytí mnohem víc barev než lidské oko. Pokud prší tak se dokáže kaňon během 20 minut zaplnit po kolena vodou,, takže to může být opravdu nebezpečné. Kaňon se vytvořil pomocí  záplav, které postupně vymlely skuliny v 150 milionu let starém piskovci a naposledy byl kaňon zatopený v roce 2013. Víry vody společně s pískem byly tvůrci tohoto nádherného výtvoru.

n vymletý řekou Colorado a tento úsek tvoří smyčku.

Den 8 Zion NP: 24.9.2017 Emerald Pools Trail + Kayenta Trail, Weeping Rock

Dnešní krásný prosluněný den jsme strávili v Zion NP. Ranní počasí nebylo úplně parádní a naše Cedar City se topilo v mlze... Nicméně čím blíže jsme byli Zionu, tím více sluníčka bylo a tím prosluněnější obloha byla. Do parku jsme to měli chvíli přes hodinku cesty, takže i s ranní kávičku v McDonald jsme byli ready vyrazit na první trail okolo 11 hodiny. Co je  v Zionu úžasné jsou shuttle busy, které bez ustání jezdí tam a zpět a provezou Vás celým Parkem. Auto zaparkujete na začátku parku u visitor centra a jdete na zastávku, kde počkáte na autobus. Ten Vás zaveze na jednu z 8 zastávek v parku, že které vycházíte na trail. Je to super systém, omezuje v parku dopravu a s ohledem na to, že busy jezdí opravdu co 5  minut neztrácíte čas čekáním. První Trail: Emerald Pools Trail nám trval něco okolo dvou hodin a byl docela dost easy..  mírné stoupání a fajn terén. Dostali jsme se postupně k Lower, Upper a Middle Emerald jezírkům.  Ale nejkrásnější byly asi ty výhledy do údolí... Dechberoucí. Okolo půl druhé jsme se dostali zpět na parkoviště a došli k závěru, že máme ještě dost energie na další výšlap. Zvolili jsme Hidden Canyon a Weeping Rock. Weeping Rock byla 300m procházečka... samozřejmě krásná. Nicméně Hidden Canyon to už byla jiná písnička. 250m převýšení, nicméně šlo se úplně v pohodě, většinu cesty byly chodníčky krásně vybetonované.. Hustá byla až cílová rovinka, kde jsme lezli opravdu po okraji skály držíc se řetězů. O sebe jsem strach neměla, ale o všechny okolo ano... Pod nohama kluzké kameny pokryté pískem, vedle sráz a dlouho nic. Nicméně celý tým to zvládl na jedničku! Jen Ondrova mamka zůstala s Emilem pod cílovou rovinkou, protože se jí chudákovi udělalo z té výšky šoufl. Na konci trailu nás čekal krásný malý oblouk (arch), se kterým sme se vyfotili a dali se na zpáteční cestu nížin. Na parkovišti jsme se napapali a vydali na cestu na ubikace. Díky úžasnému počasí, plném sluníčka a příjemné teplotě to zatím hodnotím jako nejlepší den západu.