19.8. Pátek: Buarbreen

Po nepříliš klidné noci, ale krásném ránu, jsme se vzbudili okolo půl 9, udělali vaječinku a vyjeli jsme na ledovec Buarbreen. 

Cesta od Oddy vedla kolem průzračné ledové řeky, která proudila z ledovce. Měli jsme strach, že na parkovišti nebude místo, neboť je poněkud malé a neplacené, ale asi moc lidi o této trase neví a tak bylo místa dost. 

Podle dostupných informací měl round trip trvat 4 hodin, my to zvládli za necelé 3. Cesta byla místy náročná, muselo se šplhat nahoru pomocí lana po skále. Pro nás to bylo ok, ale potkali jsme paní s dcerou, které vypadaly vyděšeně (cestou zpět sme je potkaly znovu, zhruba o 20m dál). 

Byli tam i rodiny s malými dětmi, kdy sme si říkali, že snad ani nemůžou dojít nahoru, ale po cestě dolů jsme je potkávali, takže sice pomaličku, ale nevzdávali se postupovali.

Záleží jen na odvaze, zvládnout se to dá a ten pohled na ledovec z blízka stojí opravdu za to. Ledovec je 300 metrů tlustý (hloubka) a rozlohou byl obrovitánský.

Neustále se hýbe a sněhová pokrývka na něm neudrží tíhu člověka, takže bylo zakázáno se přibližovat k ledovci za hranicí cedule, což my ovšem nerespektovali a za chvíli jsme si hodili několik fot.

Po výšlapu jsme zajeli do centra města na nákup potravin, kovových rybiček na chytání a dali se cestou směr Bergen, kde jsme navštívili ještě vodopád Vørinsfossen. 

Tento vodopád měří 185 metrů, z čehož 145 metrů padá volným pádem dolů. Dojeli jsme si krásně až k hotelu Fossli, odkud vedla "stezka" po můstcích a schodech. Opravdu jednoduchá "trasička", cožse odrazilo také na věkovém průměru návštěvníků (70+).
V průvodci psali že stezka na vyhlídku trvá 30 minut, což platí leta tak pokud jste důchodce s berlemi. Výhled byl krásný, ale po vši té kráse kterou jsme shlédli za tu dobu co jsme v Norsku, nás to nijak extrémně nenadchlo a ještě k tomu ty zástupy důchodců... Podívali jsme se na vysoké ceny v turistickém shopu, na ceduli restaurace, kde chtěli za polévku 70 noku a šly se s Eliškou vyčůrat “nenápadně” za shop (ať nemusíme platit 10NOK). Nicméně naše libé prdelky byly zřeny turisty, kteří se z ničeho nic objevily v lese za námi. 

18.8. Čtvrtek: Trolltunga

Budíček byl v 5:30, plánovaný výjezd 6:15, to se nám však nepovedlo a než jsme sbalili stany, posnídali atd. tak už bylo 6:50. Ráno nás zase očekávala v údolích fjordu mlha, postupně se s přibývajícím časem vytrácela a než jsme dojeli k Oddě už byla skoro fuč. 

Sluníčko nám svítilo, vrcholky hor pokrýval sníh, no co víc si přát před 11 hodinovým výletem na Trolltunu. Na parkoviště pod Troltungu jsme přijeli před 9, což již bylo pozdě a jediné volné parkoviště bylo 6 km pod vrchním parkovištěm a startovacím místem na výšlap. Museli jsme tedy využít autobusové dopravy na místo výchozího bodu. Naivně jsme si mysleli, že bus bude v ceně parkingu (100NOK), ale to jsme se velice mýlili. Asi 10 minutová jízda busem vyšla 50NOK na osobu, takže jsme si cestou hodili pár vtípků na účet řidiče, aby nám z rychle utracených penízku nebylo zas tak smutno. Parking v Skjeggedal stojí již 200NOK, ale musíte dojet opravdu brzy ráno nebo ještě v noci a přespat na parkovišti, což je sice zakázáno, ale přesto tam lidi kempují. Prošli jsme auta na parkovišti a většina měla lístek s příjezdem okolo 23:00.

Na výšlap jsme tedy vyrazili něco okolo 9:30. Na ceduli jsme se ještě dočetli, že pokud nebudeme na čtvrtém km před 13:00 hodinou, tak se máme vrátit, protože večer se začíná již dříve stmívat a nemuseli bychom se stihnout vrátit zpět dolů. Byl tam i profil s převýšením, takže jsme věděli že prvních 1,7 km bude stoupání největší masakr a opravdu byl. Naše zadečky musí být po tomto workoutu doslova betonové, protože se šlo opravdu celou cestu po přírodních "schodek" stále prudce do kopce. 

Poté následovala rovinka s potůčky, chatičkami, břízkami... Přecházeli jsme po placatých šutrech, fošnách a přes horské prameny, až nastalo další utrpení v podobě prudkého stoupání.

 Nejdříve zase “kamenné schody” a potom jen skála, která když prší musí fungovat jako skluzavka. Již jsme byli bez sil, jelikož snídaně z ovesných kaši nám příliš energie nedodala, ale náš cíl byl dojit za onu hranici 4 km. 

 Tento mezník jsme minuli před 12 a pokračovali asi dalších 20 minut po rovince s jezery, kde jsme našli krásné místo na svačinu v závětří. Kluci si ještě zašli k hroudě sněhu, hodili si foto, pokukovali si a šlo se dál.

Čím blíže jsme byli Trolltunze, tím nádhernější byly výhledy na okolní skaliska, jezera a fjord. Nemohli jsme se na tu krásu vynadívat. Voda ve fjordu měla nádhernou modrou barvu, tak modrou jsem snad ještě neviděla. Poslední kilometry před cílem byly nejzdlouhavější ze všech. Na Troltungu jsme dorazili 13:50, takže jsme to stihli ujít i se sváčou za 4,5 h cca.

Vyčerpaní jsme si sedli a pozorovali lidí co všechno jsou schopni udělat kvůli fotce na Trolltunze, někteří jedinci byli opravdu lamy a docela jsme se divili, že nespadli dolů. Na fotku se čekala dlouhatánská fronta, jen jsme to viděli a hned jsme to vzdali.

 Sice nemáme foto přímo na Trolltunze, ale za to máme spoustu jiných krásnych, z jiných úhlů pohledu na dechberoucí fjord. 

Nahoře jsme potkali 3 Čechy a ti říkali, že čekali na fotku 45 minut a to byla řada v té době mnohem kratší než teď. Užili jsme si tedy výhledů a vydali se zpět. Měli jsme strach, že cesta dolů bude hodně namáhavá, ale překonali jsme své hranice a zvládli jsme to v pohodě. Za hranici 7 km jsme si našli svačinkove místo s dalších úžasným výhledem a dali jsme se do jídla. Zbytek cesty byl náročný hlavně na kolena, ale už to uteklo rychle. Dole jsme kutili jak to vymyslet abychom nemuseli platit bus. Navrhovali jsme stopovat po dvojicích dolů na parking, ale nakonec jsem u wc potkali ony Čechy a optali se, zda by vzali Ondru autem dolů na náš parking. Chvíli sme poseděli u infocentra a pak Ondra konečně dorazil v našem stroji a jelo se dál! 

Po náročném celodenním výšlapu jsme se upocení rozhodli, že konečně nastal čas na pořádnou teplou sprchu. Před výjezdem jsme zjistili, že sprchy v kempu stojí cca 10NOK za 5 minut, takže jsme v Oddě vyhledali kemp a hurá do sprch. Zde stála sprcha 20NOK, ale stala za to. Po řádně vykonané hygieně jsme jeli hledat místo ke kempování, což nám zabralo asi hodinku. Nakonec jsme asi 5 km směrem zpět z Oddy našli úžasné místo u jezera.

Spaní poblíž jezera u Oddy vypadalo pohádkově, udělali jsme si gulášek s rýží a pochvalovali jsme si jaké děti štěstěny jsme, neboť takové místo nám mohou všichni závidět. Než jsme dojedli večeři, tak přijela parta Holanďanů, kteří se slušně zeptali jestli nám nebude vadit, že budou nocovat vedle v polorozpadlé budově a dělat oheň, přej že jsou z cestovní agentury (???) a nocují zde často. Přikývli jsme a řekli, že s tím žádný problém nemáme, ale po hodině jsme toho již litovali. Byli to všichni dospělí lidé, kteří se však chovali jako hovada! Z aut dotáhli 8 pneumatik, která následně začali pálit!! Jen aby měli velký oheň, který prý mají rádi. Spálili si i rozkládací židličky a pochválili se i tím, že z Holandska zde dotáhli gauč, který postup e taky asi ničili a pálili. Ondra se šel v noci vyčůrat a viděl, co vyvádějí, tak svoji elementární angličtinou sprdnul a dokonce na ně vytasil Nikon a jal se je fotit, v naději že je vyděsí. Na chvíli je vyděsil, ale co se dělo, jak šel znovu do stanu už nevíme... Nicméně ráno, už tam nebyli. Je poměrně šokující, že parta dospělých lidí z vyspělé země se tahá se dvěma sadama pneumatik do zahraniční, jen aby je tam vytáhla a spálila a ještě jim to příjde sakra normální. 

17.8. Středa: Preikestolen

Středeční probuzení bylo poněkud zklamáním. Po otevření stanu jsme zjistili, že je počasí poměrně nic moc - všude byla mlha, bylo zataženo - ačkoli bylo tepleji, než den předtím. Nášcamping plac nebyl nic extra na pohodovou snídaňku, naproti byla štěrkovna, kde už od brzkých ranních hodin kopal bagr, za kopečkem mrtvý beránek... No nezbývalo nám, než vyrazit na nejbližší odpočívadlo. Krásně jsme posnídali u lavičky s výhledem na jezero a na toaletě byla dokonce teplá voda, což některé z nás velmi potěšilo. 

Pak jsme konečně vyrazili na parkoviště k Preikestolen. Celou cestu jsme projížděli přes hustou mlhu, na parkovišti byla mlha a kus cestu k Preikestolen taky, ale čím víc jsme se blížili vrcholku kazatelny, tím víc se mlha ztrácela a dávala prostor sluníčku. 

Cesta tam měla celkem 4 km, některé úseky byly náročnější, jiné pak pohodovější, kde byly jezírka, potůčky a krásné výhledy na okolní krajinu. V průvodci psali, že stezku ujdeme za 2 hoďky - my to stihli za 1,5. 

Výhled byl opravdu úctyhodný, místo modroučké vody ve fjordu jsme však viděli jen bílou hustou mlhu, která byla jako peřinka. Bylo chytré vyjít brzy, protože tam ještě nebylo mnoho lidu a i na fotku s Preikestolen jsme nemuseli vůbec čekat.

Hodili jsme si pár póziček s krajinkou v pozadí a namířili jsme zpět dolu. Cestou zpět jsme potkávali zástupy lidi a snažili se mezi nimi kličkovat, chválíc se, jak jsme to vymňoukli, že jsme vyšli dříve a nemuseli jít s tím pomalým davem. 

Později jsme se zastavili v obchodě Kiwi, kde jsme koupili nutné a pokochali jsme se vysokými cenami. Potom už jsme jeli směrem na Trolltungu a asi 80 km před jsme našli krásné místo na camping a rybaření v cípu fjordu. 

David vytáhl náčiní a začal chytat, nicméně se nedařilo. V místě zvaném Hylen stala pouze vodní elektrárna a dům starého pána. Jelikož jsme nevěděli jestli mu bude vadit, že tam kempujeme, tak jsme se šli zeptat a hned se optali i na rybaření na straně jeho pozemku. S ničím neměl problém a tak jsme vytáhli stany a naše pohodové odpoledne se sluncem prosvícenym fjordem mohlo pokračovat. Davča se snažil celé odpoledne a i večer potom, co už jsme všichni ulehli ke spánku, avšak hvězdy mu nakloněny nebyly. Spát jsme šli už kolem půl deváté abychom mohli vstát co nejdříve.