In the middle of nowhere

Jo, i takhle by se dalo vystihnout, kde se právě nacházíme. Ale víte co? Je to nádhera! Jsem ráda, že sem se naučila překonávat svoji komfortní zónu, semtam se dostat trochu mimo realitu, nebo možná právě do reality. Nevím. Myslím, že kdybych se neúčastnila tohohle projektu, nikdy by mě ani nenapadlo navštívit město někde uprostřed Turecka, a nikdy bych v tom případě neviděla, jak tu lidi žijí, jak to tu vypadá. Nepoznala bych ty drobné odlišnosti, které jsou tak nádherné na každé kultuře a kterých je tolik, že ji vlastně tvoří.

Ale co jsme dělali celý den? Ráno jsme okolo 10ti hodin dorazili do Elazigu, na úbytku jsme dostali napapat a přidělili nám pokoje a tedy i spolubydlící. Já bydlím s dvěma litevkama. Které se u každého jídla tvoří tak neuvěřitelně zhnudeně, že z toho mám fakt docela bžundu. Potom nás vyhnali na dvorek, usadili na židle i jali jsme se hrát hry. Z počátku hry ohledně našich jmen, bychom jsme se poznali, noa k večeru už jsme i divadelničili, přece nebudeme troškařit.

Ale musím říct, že to bylo moc fajn, takové nenucené, zábavné. Taky jsme si vyměnili hrníčky, já dostala litevský z města Kaunas.

Můj s obrázkem Hati připadl Martinovi že Slovenska. Potom jsme se chtěli jít projít do města.. to byl trochu problém. Myslím, že Turci mají docela strach, že se nám Evropanům něco stane, takže nás docela střeží. Takže SME šli v průvodu, ale úkol cesty smenit eura za turecké liry jsme splnili a vrátili sme se akorát na večeři.

Na večeři jsme měli špenát s jogurtem (???) a čaj tak černý, že má téměř konzistenci asfaltu.

Pak jsme absolvovali ,Turkish night’ která s ohledem ns úroveň angličtiny turků trvala tak 4 minuty. Následně nás pohostili jejich typickými pochutinami V čele s baklavou a já se jala jít spat.

 Dva dny po sobě vstavat ve 4 ráno není úplně ok pro mě.
Pozn. Omluvte chyby, prosím. Píšu to na tabletu... Fotky dodám doma. Vzala sem si Nikona.