Cesta!

SOBOTA 

Cesta do Huelvy pro mě představovala strašáku už tak dobrých 14dní dopředu. Ani nevím proč, ale připadalo mi to, jako bych měla jet na druhý konec světa a to ještě na kole.

V pátek večer ke mně přijela Kamča, přespala u mě a ráno nás Ondra odvezl na letiště do Katovic. JE to z Hati cca 100km, takže vážně pohodička. Odlétaly jsme 10:30 a zhruba o dvě hodiny později jsme byly v Paříži na letišti Bauvais (Buvé), kde jsme čekaly další 4 a půl hodiny (cca). První let jsme absolvovaly s Wizz Air a následující s Ryan Air, takže sme si v Paříží přebalovaly kufry, abychom se vešly do jejich šíleně stupidních a především omezujících směrnic. Letenka Katovice – Faro nás vyšla cca 3500 Kč, přičemž zhruba 1800 korun z toho jsme platily za kufry do podpalubí, takže celkem v pohodě. Jednalo se ale o jednosměrku … :D Kolik by stála zpáteční letenka, mě bohužel nenapadlo zjistit.

Psala jsem, že jsem se bála cesty, čeho jsem se ale opravdu bála, následovalo až po našem letu. Kamča totiž vymyslela spaní přes couchsurfing ve Faru a následnou cestu přes spolujízdu (blablacar) do Huelvy.

Pro ty z Vás, kteří neví, co je to couchsurfing, nyní vysvětlím. Na webu existuje komunita lidí, kteří nabízejí spaní u nich doma - na gauči/posteli/zemi zadarmo. Proč? Protože chtějí poznat nové lidi, kulturu, procvičit si jazyk. Kamča oslovila několik couchsurfů, ale mnozí ji odmítli z toho důvodu, že neví, co je tahle komunita. My totiž potřebovaly někde na noc složit hlavu a další den pokračovat v cestě do Huelvy a oni by rádi poznávali naší kulturu atp., takže dostala vynadáno. Původně jsme tedy chtěly dál pokračovat až kolem 17 hodin v neděli, ale daný blablacar nám padnul, takže jsme byly nucené jet už ráno. Jediný, kdo se nás tedy ujal, byl Lawrence.

 Mladý student IT, který bydlel na bytě se spolubydlícími. Napsal nám, že půjde spát do vedlejší místnosti a nám přenechá svůj pokoj, takže sme to bralyJ. Z letiště jsme tedy dojely na autobusové nádraží kousek od jeho bytu, kde sme si odvezly věci, a společně pokračovali na prohlídku Fara.

 Vzal nás ke všem důležitým místům ve městě a do indické restaurace a musím říct, že tohle město mě opravdu okouzlilo. Žije v něm zhruba 60 000 lidí, je tedy takové malé a sympatické, jižanské a jiné než klasická turistická letoviska. Naštěstí totiž ještě tak úplně letoviskem není a to je na něm naprosto fantastickéJ Naprosto mě okouzlily mozaiky z kachliček všude okolo. Byly z nich vyvedené podlahy, zdi, sloupoví… S Kamčou jsme se rozhodly, že Faro ještě musíme navštívit ve dne, a pořádně ho prozkoumat – spolu se zbytkem Algarve. Spát jsme šly zcelá kapůt okolo 1 ráno, abychom v 6 vstávaly na autobus, který nás odvezl do Olhaa, kde na náš čekali naší blablacar řidiči. Po zhruba hodině a půl jsme dojeli do Huelvy.

NEDĚLE

Už na první pohled se jevila sympaticky. Do města jsme dojely její průmyslovou oblastí a byly jsme vysazeny na autobusovém nádraží. Kamča šla ke svému příbytku po svých a já vletěla do autobusu. Na mapě jsem ukázala řidiči, kde bydlím a ten mě poslal na autobus stojící před tím jeho. Tam jsem rychle běžela, vyslovila svůj požadavek, příčemž řidič vypadal na to, že si není zcela jist tím, zda-li tam jede. To už  byl však u nás řidič z busu číslo jedna a začali se domlouvat o tom, kam že to jedu atd. Oba byli hrozně milí a opravdu se snažili pomoc, a to i přes to, že ani jeden z nich neuměl anglicky ani ň. Nakonec se tedy domluvili, já jim poděkovala a ještě posunky onomu panu řidiči vysvětlila, ať mi řekne, kde mám vystoupit. Za 15 minut jsem byla v oblasti s názvem Isla Chica, pár metrů od mého nového domova. Začala jsem volat Yanči (mé spolubydlící) ať přÍjde před dům, že jsem tady, nicméně bez odezvy. Spolehla jsem se tedy na mapy a došla před dům, o němž jsem se domnívala, že je ten můj, vešla jsem dovnitř a výtahem jsem se nechala vytáhnout do šestého patra. To bylo vše, co jsem věděla. Avenida Munoz de Vargas 18, 6°. Po vystoupení z výtahu jsem uviděla čtyři dveře a řekla jsem si, že je to fakt v háji. Že je naprosto nepravděpodobné abych byla v dobrém vchodu, v dobrém patře a ještě jsem našla ty správné dveře. Tak jsem tam chvíli tak stála, naslouchala zvukům domovů a pochvíli jsem zaklapala na ty dveře, které mi přišly nejsympatičtější. Ani nevím proč, asi jsem z nich neslyšela žádný hluk, nebo to byl prostě instinkt, ale po pár sekundách mi otevřela Yana dveře a já se stala nejšťastnějším člověk pod sluncem, protože „TO“ bylo zamnou. Byla jsem „doma“ ve svém novém domově!

Konečně jsem si mohla vybalit ten podělaný snad stotunový kufr. Ono se to jako vážně nezdá, ale na pár kilácích se těch 25 kilo hrozně protáhne. Vybrala jsem si nejmenší místnůstku, která v bytě byla. Né, že bych byla nějak extrémně přitahována malými věcmi, ale dbala jsem rad mého drahého, jež se vyslovil, že nejlepší pokoj  bude ten nejblíž wifi „routru“. Kromě toho se mi ta má cimřička docela líbíJ je taková malinká, pěkná, útulňoučkáJ.

Po vybalení sme se domluvily s Kamčou, že zajdeme na plaž. Tudíž jsem se vydala na autobusák, kde jsem na ní a jejího spolubydlícího Dalibora čekala asi 20 minut, mezi čímž nám autobus na pláž ujel. 

Rozhodli jsme se tedy vyrazit na nákupy základních potravin do Carefouru. Bylo to rozhodně nejhorší rozhodnutí dne. Tlačily mě boty, dělaly se mi puchýře, chtělo se mi spát a ono to nakonec bylo vzdáleno dobrých 5 km! 

To pro mě za normálních okolností jest míra naprosto trapná a zanedbatelná, nicméně ve vycházkových sandálkách a po předchozích nocích jsem z toho výletu úplně happy nebyla. Hlavně když jsem k onomu stánku radosti došli a ono bylo zavřeno!!! Vrcholem katastrofy byl příchod domů. Měly jsme pokažený zámek u dveří – nešlo se dostat dovnitř. Díky bohu přiskočil soused, který nás do bytu asi po 20 minutách dostal. Byly jsme však nuceny zavolat do HousingHuelva (společnost sprostředkující bydlení tady), kdy nám pochvíli přispěchal na pomoc jeden z členů/majitelů/pracovníků, který zavolal opraváře a kolem 10 hodin večer jsme konečně mohly jít spát s pocitem dobře opravených dveří.