Úterý

Probudila jsem se o půl desáté a společně se svými spolubydlícími jsem se vydala na „Welcome Cremony“ kde nám hlavní školní papaláši vyjadřovali radost z toho, že jsme se rozhodli studovat právě na Universidad de Huelva (UHU). Následně nám povídal o této části Španělska hlavní člověk International office, jehož všichni nazýváme Drinter. Mluvil o jídle, pití, Huelvě, lidech, sportu a nezapomněl zmínit, že Huelva je snad středobodem vesmíru pro milovníky badmintonu, neboť odsud pochází mistr světa v tomto sportu a zařízení pro badminton je zde na světové úrovni:D.

Následoval piknik pořádaný ESN v blízkém parku. 

Bylo tam snad 200 erasmáků a bylo to super! Ve dvou sudech byla nalitá sangria a každý si mohl nabrat podle svého gusta, kolik chtěl. Lidi z ESN taky na obrovských pánvích které můžete znát z fesťáků) dělali paelu.

 A všechno toto pro nás bylo zadarmo. Hrála se taky spousta her, kterých jsem se však raději neúčastnila:D. Poznala jsem na pikniku asi osm dalších lidí z ČR, několik Italů, Španělů a Maďarů. Bylo to moc milé a  všichni se hrozně nasmáli. Kolem šesté hodiny jsem vyrazila směr domov.

První pondělí

PONDĚLÍ

V pondělí jsem absolvovala dvě ze dvou povinných erasmáckých schůzek, na nichž nás informovali o tom, jak to tady chodí, co musíme udělat, abychom mohli navštěvovat předměty atp. 

Co je zajímavé.. Jsem člověk, který chodí relativně na čas, přesto jsem na všechny schůzky, které zatím ve škole probíhaly, jsem přišla pozdě… ehm, to Španělsko působí rychleji, než bych čekala. Mimoto jsem si konečně zaplatila své bydlení tj. 205 E (150 E depozit + 5 E x 11 nocí). Bydlení pro jednoho nás tedy vychází měsíčně 150 E (vč. Vody) + energie. Poté jsme si nakoupili v Lidlu, což je stejně úžasný shop jako v ČR, protože tam mají kilovku řeckého jogurtu za 2 E a ovesné vločky. Domů sem šla jak otrok a potom, co jsem si za 2,16 (3 broskve, 3menší cibule, 2 jablka, 2 banány, 5 rajčat) nakoupila ve „fruta shopu“ jsem šla jako mega otrok! Nicméně jsem se krásně napapala, takže jsem to tomu jídlu hnedka odpustila… Následně jsem si šla zaběhat. Moc pěkně jsem to měla naplánované! Na mapě jsem se koukla, že nedaleko je park, ke kterému se navíc dostanu, když poběžím stále rovně! No úžasné! Jala jsem se běžet stále rovně! Moc pěkně mi to šlo! Za chvíli jsem byla u parku, celý jsem si jej proběhla – tam a zpátky, a nahoru a dolů (je poměrně členitý, jsou tam samé kopečky a zákoutí) a řekla jsem si, že bych mohla běžet domů. Endomondo ukazovala 7 kiláku, takže 8 a půl i s cestou domů, super, na první Huelvský běh. Nicméně cesta zpět nebyla tak super, jako cesta tam. Už při první křižovatce jsem si říkala, že si to pamatuju méně, než jsem předpokládala. Na třetí křižovatce jsem si uvědomila, že vím prdlajz kde sem a že sem se ztratila. Běžela jsem asi kilák směrem, kterým sem předpokládala, že bych měla bydlet, ale jak jsem se po chvíli přesvědčila, má intuice mě zcela dobře nevedla. Jala jsem se tudíž běžet zpět a tam kde jsem to znala, zeptala jsem se nějaké paní na cestu. No, zeptala... spíš jsem jí ukázala na telefonu název ulice. Podtrženo sečteno, doběhla jsem po 10,5 km, takže na první nášup slušnýJ Později sme zašly s Yančou kousek od baráku na pivko. 2 deci za 1,1 E. Ty jo, úplně mě láká ta představa, kdyby šli zítra lidi v česku na pivko a místo svého půllitru by dostali 2dl za 30 Kč.

Cesta!

SOBOTA 

Cesta do Huelvy pro mě představovala strašáku už tak dobrých 14dní dopředu. Ani nevím proč, ale připadalo mi to, jako bych měla jet na druhý konec světa a to ještě na kole.

V pátek večer ke mně přijela Kamča, přespala u mě a ráno nás Ondra odvezl na letiště do Katovic. JE to z Hati cca 100km, takže vážně pohodička. Odlétaly jsme 10:30 a zhruba o dvě hodiny později jsme byly v Paříži na letišti Bauvais (Buvé), kde jsme čekaly další 4 a půl hodiny (cca). První let jsme absolvovaly s Wizz Air a následující s Ryan Air, takže sme si v Paříží přebalovaly kufry, abychom se vešly do jejich šíleně stupidních a především omezujících směrnic. Letenka Katovice – Faro nás vyšla cca 3500 Kč, přičemž zhruba 1800 korun z toho jsme platily za kufry do podpalubí, takže celkem v pohodě. Jednalo se ale o jednosměrku … :D Kolik by stála zpáteční letenka, mě bohužel nenapadlo zjistit.

Psala jsem, že jsem se bála cesty, čeho jsem se ale opravdu bála, následovalo až po našem letu. Kamča totiž vymyslela spaní přes couchsurfing ve Faru a následnou cestu přes spolujízdu (blablacar) do Huelvy.

Pro ty z Vás, kteří neví, co je to couchsurfing, nyní vysvětlím. Na webu existuje komunita lidí, kteří nabízejí spaní u nich doma - na gauči/posteli/zemi zadarmo. Proč? Protože chtějí poznat nové lidi, kulturu, procvičit si jazyk. Kamča oslovila několik couchsurfů, ale mnozí ji odmítli z toho důvodu, že neví, co je tahle komunita. My totiž potřebovaly někde na noc složit hlavu a další den pokračovat v cestě do Huelvy a oni by rádi poznávali naší kulturu atp., takže dostala vynadáno. Původně jsme tedy chtěly dál pokračovat až kolem 17 hodin v neděli, ale daný blablacar nám padnul, takže jsme byly nucené jet už ráno. Jediný, kdo se nás tedy ujal, byl Lawrence.

 Mladý student IT, který bydlel na bytě se spolubydlícími. Napsal nám, že půjde spát do vedlejší místnosti a nám přenechá svůj pokoj, takže sme to bralyJ. Z letiště jsme tedy dojely na autobusové nádraží kousek od jeho bytu, kde sme si odvezly věci, a společně pokračovali na prohlídku Fara.

 Vzal nás ke všem důležitým místům ve městě a do indické restaurace a musím říct, že tohle město mě opravdu okouzlilo. Žije v něm zhruba 60 000 lidí, je tedy takové malé a sympatické, jižanské a jiné než klasická turistická letoviska. Naštěstí totiž ještě tak úplně letoviskem není a to je na něm naprosto fantastickéJ Naprosto mě okouzlily mozaiky z kachliček všude okolo. Byly z nich vyvedené podlahy, zdi, sloupoví… S Kamčou jsme se rozhodly, že Faro ještě musíme navštívit ve dne, a pořádně ho prozkoumat – spolu se zbytkem Algarve. Spát jsme šly zcelá kapůt okolo 1 ráno, abychom v 6 vstávaly na autobus, který nás odvezl do Olhaa, kde na náš čekali naší blablacar řidiči. Po zhruba hodině a půl jsme dojeli do Huelvy.

NEDĚLE

Už na první pohled se jevila sympaticky. Do města jsme dojely její průmyslovou oblastí a byly jsme vysazeny na autobusovém nádraží. Kamča šla ke svému příbytku po svých a já vletěla do autobusu. Na mapě jsem ukázala řidiči, kde bydlím a ten mě poslal na autobus stojící před tím jeho. Tam jsem rychle běžela, vyslovila svůj požadavek, příčemž řidič vypadal na to, že si není zcela jist tím, zda-li tam jede. To už  byl však u nás řidič z busu číslo jedna a začali se domlouvat o tom, kam že to jedu atd. Oba byli hrozně milí a opravdu se snažili pomoc, a to i přes to, že ani jeden z nich neuměl anglicky ani ň. Nakonec se tedy domluvili, já jim poděkovala a ještě posunky onomu panu řidiči vysvětlila, ať mi řekne, kde mám vystoupit. Za 15 minut jsem byla v oblasti s názvem Isla Chica, pár metrů od mého nového domova. Začala jsem volat Yanči (mé spolubydlící) ať přÍjde před dům, že jsem tady, nicméně bez odezvy. Spolehla jsem se tedy na mapy a došla před dům, o němž jsem se domnívala, že je ten můj, vešla jsem dovnitř a výtahem jsem se nechala vytáhnout do šestého patra. To bylo vše, co jsem věděla. Avenida Munoz de Vargas 18, 6°. Po vystoupení z výtahu jsem uviděla čtyři dveře a řekla jsem si, že je to fakt v háji. Že je naprosto nepravděpodobné abych byla v dobrém vchodu, v dobrém patře a ještě jsem našla ty správné dveře. Tak jsem tam chvíli tak stála, naslouchala zvukům domovů a pochvíli jsem zaklapala na ty dveře, které mi přišly nejsympatičtější. Ani nevím proč, asi jsem z nich neslyšela žádný hluk, nebo to byl prostě instinkt, ale po pár sekundách mi otevřela Yana dveře a já se stala nejšťastnějším člověk pod sluncem, protože „TO“ bylo zamnou. Byla jsem „doma“ ve svém novém domově!

Konečně jsem si mohla vybalit ten podělaný snad stotunový kufr. Ono se to jako vážně nezdá, ale na pár kilácích se těch 25 kilo hrozně protáhne. Vybrala jsem si nejmenší místnůstku, která v bytě byla. Né, že bych byla nějak extrémně přitahována malými věcmi, ale dbala jsem rad mého drahého, jež se vyslovil, že nejlepší pokoj  bude ten nejblíž wifi „routru“. Kromě toho se mi ta má cimřička docela líbíJ je taková malinká, pěkná, útulňoučkáJ.

Po vybalení sme se domluvily s Kamčou, že zajdeme na plaž. Tudíž jsem se vydala na autobusák, kde jsem na ní a jejího spolubydlícího Dalibora čekala asi 20 minut, mezi čímž nám autobus na pláž ujel. 

Rozhodli jsme se tedy vyrazit na nákupy základních potravin do Carefouru. Bylo to rozhodně nejhorší rozhodnutí dne. Tlačily mě boty, dělaly se mi puchýře, chtělo se mi spát a ono to nakonec bylo vzdáleno dobrých 5 km! 

To pro mě za normálních okolností jest míra naprosto trapná a zanedbatelná, nicméně ve vycházkových sandálkách a po předchozích nocích jsem z toho výletu úplně happy nebyla. Hlavně když jsem k onomu stánku radosti došli a ono bylo zavřeno!!! Vrcholem katastrofy byl příchod domů. Měly jsme pokažený zámek u dveří – nešlo se dostat dovnitř. Díky bohu přiskočil soused, který nás do bytu asi po 20 minutách dostal. Byly jsme však nuceny zavolat do HousingHuelva (společnost sprostředkující bydlení tady), kdy nám pochvíli přispěchal na pomoc jeden z členů/majitelů/pracovníků, který zavolal opraváře a kolem 10 hodin večer jsme konečně mohly jít spát s pocitem dobře opravených dveří. 

Espaňolská uragánka

Čas letěl a pádil, všechno bylo nové a jiné. Můj nejoblíbenější citát z filmu Paříži miluji Tě.
Už je tomu rok, co mé drahé starší sestry, má maminka a Ondrášek jali se mě navštíviti v zemí neomezených možností, aby semnou část této nebeský krásné země procestovali.

Uteklo to jako voda. Ony tři týdny cestování i ten rok po něm. Stala se ze mě bakalářka, hosteska, milovnice běhu a taky blondýna. No a teď se ze mě stane ještě tak trochu Španělka. Espaňolská uragánka v plné síle asi pěti španělských slov,jež s přeháněním znám. Za 12 dnů na několik měsíců opouštím opět jistotu rodinného krbu, teplo sdíleného lože, opatrného pití vina, modrou tylovou sukni a díky Bohu taky právě přicházející podzim. Z neznámých důvodu mám nyní celé nitro plné obav z oné nadcházející zkušenosti. Ještě živě vzpomínám na svůj první americký týden - stesk po domově, příteli, nejistota ubytování, místo matrace ručník, ptačí útok - a nedokážu si uvědomit, že ty nadcházející tři měsíce pak byly naprosto úžasné.

Ještě že někde hluboko uvnitř dobře vím, že to bude mega boží a tak do toho jdu, protože bych si to jednou vyčítala (ne za dlouho), protože nejsem houska a protože chci konečně běhat vůkol pláže!
Takže 19.9. mě čeká let z Katovic do Paříže a z Paříže do portugalského Fara, že které se pak spolujízdou nebo busem dostaneme do cílové destinace s názvem Huelva!

Ta "tečka" u portugalských hranic.

Huelvu jsem si vybrala primárně kvůli její poloze. Jedná se o jihošpanělské město blízko portugalských hranic a oblasti Algarve, jež je synonymem rozburáceného moře, překrásných útesů a pláží. No a z centra Huelvy se k moři navíc dostanete za třicet minut busem, což nevytváří prostor pro žádná ale.. Druhým důvodem mého výběru, který je vlastně možná první, jsou pak předměty, které mi na této univerzitě sedí alespoň ne tak zle, jako na ostatních univerzitách.

Budete-li tak hodní, vzpomeňte si v mém prvním týdnu na mě, pošlete mi myslí trochu síly (neboť začátky jsou vždycky těžké) a já se budu na oplátku snažit přimět slunce, aby Vám darovalo ještě trochu svých paprsků...

Tímto úvodním článkem bych Vám ráda dala na vědomí, že se opět blíží období občasných postů na blogu a co já vím, možná dodám i články o letních prodloužených víkendech mimo domov:).