Den 21 Lobos Point – BIG SUR: Pfeiffer beach – State Park Julia Pfeiffer a McWay Fall

Point Lobos je státní přírodní rezervace. Platí se za vjezd automobilu - mám ten dojem 10 dolarů, ale v případě, že nechcete parkovat v parku, vstup je zdarma. Bohužel nám poslední den počasí příliš nepřálo a tak nám po vystoupení z auta byla poměrně kosička. Nebe bylo zachmuřené, vítr foukal a celkově to vypadalo tak pesimisticky - asi jako v ČR (:D), nicméně tady byly alespoň mraky, ne jen obrovská šedá masa, takže prostor pro doufání v lepší zítřky stále byl. Point Lobos se rozkládá na malém poloostrově a ochraňuje jeho faunu, flóru a ty nádherné útesy, které můžete vidět na většině fotek.

Pfeiffer Beach je krásná pláž, která je dalším state parkem, takže se k ní musí platit parkovné. Leží dál od míst, kde můžete volně zaparkovat, takže se placení nevyhnete. Nicméně 10 doláčů není moc... Jen je škoda, že ke konci září je v Kalifornii už dost "zima" takže na koupání to moc není. 

Cesta ze San Francisca do Los Angeles je moc nádherná. Serpentýny, zatáčky ale především nádherné výhledy, přenádherné pláže, prostě místa, kde chce být. 

Poslední místečko našeho 3 týdenního putování opravdu stálo za to. Pláž Julia Pfeiffer Parku. Nádherná, přenádherná pláž, na kterou ještě jako bonus padá vodopád. To prostě chcete vidět. Na pláž se bohužel nebo bohudík nesmí. Bohužel, protože bychom tam určitě chtěli a bohudík, protože by tam s námi stejně byly další stovky lidí. 

Den 20 Santa Cruz - Sea Cliff - Monterey

Brzy z rána, k raníčku, měli jsme s Ondrou audienci v jednom rezidenčním pokojíčku. Navštívili jsme totiž dům/residenci samotného honorárního konzula ČR pro San Francisco a byly nám vydány naše nádherné náhradní pasy. Jak veselé. Podepsali jsme 4 lejstra, obkoukli vilu pana Pivnicky, který ač je právníkem s českým jménem a českými kořeny, neřekne ani prd česky a fičeli jsme zpátky do Santa Cruz, ze kterého jsme ráno vyjeli. V Santa Cruz se nachází „vyhlášený“ zábavní park, který shodou okolností leží hned vedle pláže.

Najdete tam několik horských drah, zmrzlinky, kafíčka a další "carousel(y)". My vyzkoušeli horskou dráhu ze 30. let a pokračovali jsme dál, neboť minutky z parkovného prchaly a ceny v zábavním parku u pláže zas nejsou tak zábavné, jak by se mohlo zdát.

Na Sea Cliff jsme jeli.. ani nevím proč. Prostě jsme se asi rozhodli. Nevím z jakého důvodu, ale daná pláž je State Park. Takže za vjezd autem na parkoviště v parku je požadován poplatek kolem 10 dolarů. Nicméně když tam jdete pěšky, tak neplatíte nic. Takže jsme šli pěšky. Samozřejmě. Už když jsme se dostali na schody, které k pláží vedli, pocítili jsme nehorázný smrad.

Ondra začal spřádat teorie o tom, že pod schody zcela jistě leží mrtvý bezďák nebo tam bydlí, nebo něco podobného - nicméně nebylo tomu tak. Tento neskutečný smrad se linul z lodě, jež je už desítky let ukotvena u místního mola. Loď byla postavena na konci druhé světové války, jak jinak než-li pro vojenské účely. S ohledem na to, že se však válka blížila ke konci, byla tato prodána jedné firmě pro její soukromé účely. Společnost loď natrvalo zakotvila (vjela s ní na mělčinu) ve městečku Aptos a přistavila k lodi molo. Loď měla být využívána jako taneční molo, restaurace, kavárnička a taky se tak stalo. Nicméně netrvalo dlouho, společnost zkrachovala a loď se stala útočištěm pro stovky ptáků. Jež na ni .. kakají. Takže tohle k tomu smradu. Pláž byla pěkná, ale rozhodně ne krásná a k tomu ten neskutečný smrad ... Šli jsme na druhou stranu než kde foukal vítr, takže to bylo trochu lepší, ale i tak ... upřímně, znovu bych tam nemusila. 

Další naší zastávkou bylo městečko Monterey, jež bylo založeno španělskými osadníky (mám ten dojem) a které bylo jistou dobu také hlavním městem Kalifornie. Na místním molu - Fisherman Wharf - jsme prolezli krámky a dokonce z něj pozorovali lachtany a bobra plavajícího na zádech jak si v tlapkách si rozbíjí mušli či co.

 Pak jsme si prošli historické centrum tohoto městečka, ve kterém je dochována spousta historických budou. Musím říct, že město fakt žilo. Narazili jsme obrovskou španělskou svatbu, pak černou svatbu, baseballové utkání, promítání nějakého filmu v parku, a na plné molo. Pár žebráků se tam taky našlo. 

Den 19 San Francisco, město ztracených nervů a líných úředníků

Ráno na pláži.

Jak řekla Gabka. Ztracený den = ztracený příspěvek. Celý den jsem/jsme promarnili snahou o vyřešení mé odcizené Social Security Card. A k čemu to vedlo? Naprosto k ničemu. Američtí úředníci jsou tak nechutně líní a neschopní, až se mi z toho dělá nevolno. Příjdete na úřad, kde chcete něco vyřešit a jaká je reakce? Zavolejte si tam a tam a to je vše. Nehledě na to, že ten telefonát nic nevyřeší... Ze dne v SF jsem neměla vůbec nic. Jen pocit bezmoci, lítosti.

Když jsem definitivně došla k tomu, že se prostě nic nevyřeší (asi kolem 17h), šli jsem se projít alespoň po centru města, koukli jsme na vyhlášené San Franciscké tramvaje taky jsme navštívili Pier 39, u kterého mají útočiště lachtani.

Alcatraz

A samozřejmě sme si projeli Lombard Street - snad nejklikatější ulici na světě.

Než jsme se vydali na ubytování do Santa Cruz stihli jsme ještě Downtown, který byl moc pěkný - rozhodně hezčí než ten houstonský, koupili jsme si zmrzlinu a fičeli do auta.

Den 18 San Francisco - město vybitých okýnek

Dnešní den, mojí milí, no to byl záhul. Ani jsme nevěděla, že jsem v San Franciscu. Ale bych to vzala popořadě...
Kolem půl 10 jsme dorazili na více než-li báječné sanfranciské mozajkové schody. Musím říct, že tak nádherné schodiště jsem jaktěživa neviděla a budu dělat cokoli proto, aby se kopie/napodobenina této krásy objevila ve zmenšenině na mé terase.

Další zastávkou byl Twin Peaks, aneb dva další kopečky už na tak rozvlněném San Franciscu. Nejedná se ale o jen tak ledajaké kopečky, z těhle dvou totiž můžete vidět téměř v 360° záběru San Francisco.

Koukali jsme se a kochali a pak jsme se vydali k autu. V první řadě šel Ondra s Gabkou. Došli a říkají, že nám někdo vykradl auto. Byla jsem jako ve snu... najednou sem se ptala turistů, jestli něco neviděli a pak jsem se už bavila s americkou průvodkyní francouzů, která mi radila, co máme dělat. Nejvtipnější ale bylo, že všude bylo plno frantíků - a nejen jich s foťáky, ale všichni jen blbě čuměli, ale žádného idiota nenapadlo nic vyfotit. Po chvíli - a především díky radám oné průvodkyně jsme se sebrali a jeli jsme do banky zablokovat moji americkou kartu. To proběhlo velmi rychle a prakticky ve 20 minutách jsem měla kartu novou. V průběhu cesty do banky jsme si ještě blokovali naše české karty, takže než jsem opustila Bank of America, byly naše českén účty víceméně v suchu. Pak jsme se vydali na nejbližší policii. Musím říct, že oproti sf policii jsou naše útvary na ochranu občanů opravdu ligou neohrožených, protože přístup tady byl vážně děsivý... Prvně jsme 20minut čekali, než nám někdo řekl, co a jak a poté jsme dostali pouze nějaký papír, kde jsme měli vyplnit co se ztratilo atd. S ohledem na to, že ale Káťa nevěděla, jestli se ztratil pas i jí, museli jsme "domů", kde jsme rovnou kontaktovali i ambasádu. Kontakt jsme měli od jedné slečny z Prahy, které vykradli auto před několika dny. Volali jsme konzulu do Los Angeles a musím říci, že jeho reakce byla velmi rychlá. Všechno nám vysvětli a řekl, že vlastně jediné, co potřebuje jsou naše fotky v pasovém formátu. Protože ale mám šikovnou sestřičku, která nás vyfotila, během pár minut letěl do LA mail i s potřebným a já, Ondra a Kača jsme letěli na policii. K tomhle sboru je podle mě zcela zbytečné vyjadřovat se... my však potřebovali jeden jediný doklad a to o tom, co nám bylo zcizeno a ten jsme dostali. Hned potom jsem se vydali do nejbližšího Alama, tedy půjčovny automobilů, kde však neměli žádný mini Van a proto nás poslali do Alama na letišti. Díky bohu tam šlo vše velmi rychle a během dalších 20ti jsme byli na cestě domů. Zastavili jsme se ale ještě nakoupit - a to vína a taky jsme opatřili večeři v Subwai. Na hotelu jsme pojedli, vzali vína a šupky dupky si to namířili na pláž, kde tento lahodný mok zpracovali.