Merhaba!

Merhaba!
Právě sedÍm v letadle směrem do Vídně, které z Elazigu vyletělo s nádherným 35ti minutovym zpožděním... Jojo, Turecko. Letěla jsem sem s nejasnou představou co očekávat od Turecka, od projektu, od lidí. Domů letim s neuvěřitelně blaženým pocitem, s radostí v srdci a s jasnou představou, že to v tomhle pololetí rozhodně nebyl můj poslední projekt.

Musím říct, že SME si celá česká skupina docela sedli a jak báječně sem si rozumněla s Kláry a Adél mě až překvapilo.

Litevci byli chytří a sví, humor pobaltí blízký, a Kounas se stal městem, kde je třeba zajet bcs of women and man academy a protože se nemůžete dívat lidem do očí, jinak Vás zbijou. Bulhaři byli v komunikaci s ostatními trochu chladnější, ale při rozhovorech s nimi se člověk taky nestačil divit. No a konečně Turci. Tenhle projekt mi tak trochu naboural stereotypy.. Kluci Co s námi byli na projektu měli hrozný přehled o dění ve světě, byli evropští, ale z evropanů jakoby si vzali jen to nejlepší. Trochu gentelmanství, nesmělost, žádná ta evropská namachrovanost a nepokora. Byli prostě jako my. Ačkoli... jeden náš kamarád Hagi, pocházel z 15ti sourozenců a měl dvě mámy... Což už je teď v Turecku teda zakázané. Mimochodem říkal, že u nich doma všechno klapalo, nikdy neviděl rodiče se hádat, že jsou pro něj obě mámy stejně mámy a u té step, že se cítil dokonce líp:) Byl to napůl Peršan a zároveň Kurd pocházející z Dyarbakiru.

Mimochodem náš projekt se konal na kurdském území, které je z jedné strany dá se říct okupováno IS a z druhé Tureckem. Neboť Kurdové a Turci, respektive armáda Turecka je proti Kurdům. Bylo tam s námi pět Turkyň. Z nich jen jedna nosila šátek a musím říct, že ji to neuvěřitelně seklo, byla jako turecká princezna. Jmenovala se Fatma, jednou z ní bude úžasná sestřička.

Fatma

No a pak takovou největší naší turekou kamarádkou byla Semra, drobounká učitelka angličtiny z Antalye, která byla naprosto úžasná a naučily jsme ji sprostá česká slova, nespí a sere pes, že kterého se staLo heslo pobytu.

Semra

Jinak sme byli na výletě by walk na Harputu což byl hrad (respektive jeho zbytky) z osmého století před Kristem na kopci nad námi, pak sme tam byli autem, protože Turci jsou mimochodem docela lenoši (U wanna go to the city center? But it is so far, 2 km!) byli jsme ve měste a taky v socialním centru či co to bylo. No a kromě toho sme se teda docela flákali. Ne kecám, flákali SME se úplně! :D Tak ráno jsme vstali, cca o půl deváté, sprcha, pak sme do desíti snídali a kecali, od desíti hodin SME se účastnili programu. Ten většinou představoval hry.. Energizery (na probráni,)
teambuildingy, sem tam SME dělali něco k tématu. Musím ale jako říct, že většina her mě bavila.

 Nejlepší byla asi ta, kdy SME měli jako národní týmy vymyslet postery proti domácímu násilí. Ty se všem dost povedly. Jinak sme vždy pracovali ve smíšených týmech, různě nAmixování, takže jsme se všichni poznali A vtipkovali a byla to fakt parádička-pohodička. Takže do jedné jsme si hráli pak jsme obědvali, a za neustálého přísunu kafe a čaje sme se dočkali až odpoledního programu, který většinou tvořilo opalování, káva, a semtam nějaká “prácička”. S Kláry sme nasmály desítky hodin na téma Diyarbakir a došly k závěru, že se jedná o fajn místo pro další projekt:D Pak jsme si dali večeři a prokecali se až ke “ cultural night”, kterou měla pod palcem vždy některá z národností. Následně jsme vyměnili Çay za červené víno a jali sme se vychtnávat blažené nic nedělání.
Tesekkurler!

In the middle of nowhere

Jo, i takhle by se dalo vystihnout, kde se právě nacházíme. Ale víte co? Je to nádhera! Jsem ráda, že sem se naučila překonávat svoji komfortní zónu, semtam se dostat trochu mimo realitu, nebo možná právě do reality. Nevím. Myslím, že kdybych se neúčastnila tohohle projektu, nikdy by mě ani nenapadlo navštívit město někde uprostřed Turecka, a nikdy bych v tom případě neviděla, jak tu lidi žijí, jak to tu vypadá. Nepoznala bych ty drobné odlišnosti, které jsou tak nádherné na každé kultuře a kterých je tolik, že ji vlastně tvoří.

Ale co jsme dělali celý den? Ráno jsme okolo 10ti hodin dorazili do Elazigu, na úbytku jsme dostali napapat a přidělili nám pokoje a tedy i spolubydlící. Já bydlím s dvěma litevkama. Které se u každého jídla tvoří tak neuvěřitelně zhnudeně, že z toho mám fakt docela bžundu. Potom nás vyhnali na dvorek, usadili na židle i jali jsme se hrát hry. Z počátku hry ohledně našich jmen, bychom jsme se poznali, noa k večeru už jsme i divadelničili, přece nebudeme troškařit.

Ale musím říct, že to bylo moc fajn, takové nenucené, zábavné. Taky jsme si vyměnili hrníčky, já dostala litevský z města Kaunas.

Můj s obrázkem Hati připadl Martinovi že Slovenska. Potom jsme se chtěli jít projít do města.. to byl trochu problém. Myslím, že Turci mají docela strach, že se nám Evropanům něco stane, takže nás docela střeží. Takže SME šli v průvodu, ale úkol cesty smenit eura za turecké liry jsme splnili a vrátili sme se akorát na večeři.

Na večeři jsme měli špenát s jogurtem (???) a čaj tak černý, že má téměř konzistenci asfaltu.

Pak jsme absolvovali ,Turkish night’ která s ohledem ns úroveň angličtiny turků trvala tak 4 minuty. Následně nás pohostili jejich typickými pochutinami V čele s baklavou a já se jala jít spat.

 Dva dny po sobě vstavat ve 4 ráno není úplně ok pro mě.
Pozn. Omluvte chyby, prosím. Píšu to na tabletu... Fotky dodám doma. Vzala sem si Nikona.