Barcelona 18.12. 2015

Jupiii, Barcelona! Konečně jsme tam, kde jsme se před dvěmi měsíci rozhodly, že za dva měsíce budeme! Ubytování nám Pat po desítkách zprávách našla u couchrfera Nuna, původem z Portugalska, vlastnícího několik klubů a v současnosti pracujícího v Google. Večer sme pokecali a pak jsme se odebrali ke spánku, Jana na couchi, my s Patriciji společně na matraci na zemi. Hned v pátek ráno jsme se vydaly na Sagradu Familii. Na tu sme byly jsme domluveny s Míšou a Kubou, dalšíma erasmákama z Huelvy. Ono je docela těžké popsat Sagradu Familii.

Nikdy jsme nic takového neviděla.. Je to tak strašně komplikované a nesourodé, ale přitom tak krásné a jedinečné... Nicméně vstup pro nás studenty je 13€ (15€ dospěláci), což by mělo jistou jedinečnost zaručovat:D. 

Sagradu Familii začali stavět v roce 1882, a ještě stále ji nemají hotovou. Rok dokončení se plánuje na 2026, nicméně s ekonomickou situaci Španělska nevím, nevím. I když, ... s nezaměstnanosti 25% a tím vším, co jsem dřív slyšela jsem čekala spíš skomirající zemí než takhle krásnou květinu! Než jsme se vymotali z katedrály, stihla se nám Míša s Kubou ztratit a když se nenašli ani po téměř půl hodině, vydaly jsme se na Avenida Diagonal a pak směrem na Casa Milá.

 Casa Milá, Batllo a Amatller jsou asi nejznámější domy v  Barceloně. První dva vytvořeny díky Gaudimi poslední z nich Antoni m Amatllerem - výrobcem čokolády, čokoladníkem nebo kdo to kruci byl:D. 

Casa Milá

Casa Batllo

Casa Amatller

No a pak už nás čekala Placa de Catalunya. Ehm, bylo na ní tolik holubů, že jsem měla několikrát pocit strachu. Ať už z útoku, nebo z toho, že mě pos.... No a s ohledem, že holuby fakt nesnáším a s ohledem na jejich množství na tak omezené ploše, žádný zvláštní pocit blaženosti mi tohle náměstí nepřineslo. 

Dále jsme dosly na krásnou podzimní promenádu La Rambla.

A pak jsme odbočily vážně úžasný trh se vším jídlem na které si můžete vzpomenout. La Boqueria. Ach,jak já bych si přála být tak bohatá, ať si mužů koupit veškeré jídlo, které chci!!

 Hlavně tohle pohádkové ovoce!

A opravdu čerstvé "zvířecí".

Následně nás čekala Placa Rieal. Krásná, palmová, ale ve srovnání s ostatními španělskými náměstími docela nic moc.

Naproti tomu Colombus Monument byl super! Kousek od přístavu, nedaleko od pláže a sám monument byl obrovský! 

Kolem pláže se mi procházelo vážně krásně! Bez turistů, výhled na moře, pohodička, než Patryša začala opravovat, že ji bolí nohy, ... Ale jako beze srandy! No a pak už sme se začaly odebírat k domovu. Ještě jsme si zašly nakoupit na večeři a šly jsme na Magic Fountain. 

A domů papaaaaat!!!!

Zagora - Marrakech: 27.11.2015

V 6.30 nás probudilo volání oněch chlapců v turbanu abychom šli snÍdat. ProbLém pro mě nebylo vstát v ten daný čas ale vstát do té šílené zimy! Nakonec jsme přece jen vstali a odebrali jsme se na snídani skládající se z chleba z předchozího dne, jamu a čaje. No nic moc. Pozorovali jsme ale u toho východ slunce na a pak se opět na velbloudech vydali k autu. 

No a pak nás čekala cesta zpátky. Nějak to celé nechápu neboť jsem žila v přesvědčení, že se jdeme podívat do jedné pevnosti a filmových studií a jeli jsme akorát do filmových studií které jsou zárověň městem a ještě jsme si to museli platit sami. Průvodce nám dělal nějaký týpek, který nám o tom řekl dohromady asi 15vět, myslel si jaký je borec a chtěl za to 25drh tj 2,5€. Skupinka našich východních sousedů si stěžovaka div se nepřetrhla, ale jak došlo na placení tak nepadlo ani slovo. A já tam sama vířit prach nebudu. No nicméně se tam opravdu v daný čas točily dva filmy. Vesnice se jmenovala Ksar Ait Ben Haddou. A Byla jsem fakt vděčná, když jsme po cestě od Ní potkali obchod kde měli kromě váz, šutrů a sušenek taky něco normálního k jídlu, tj. Chleba. Koupila jsem jsi hned 3 za 6drh a pokračovali jsme další hodinku v cestě. 

Vysazeni jsme byli u jedné restaurace uprostřed ničeho, kde měli dvakrát vyšší ceny než je jinak v Maroku běžné. Sedli jsme si tam tedy na židle a čekali, než se skupina portorikánců a amík z našeho minibusu nají. Většina z nás, včetně mě, byla timhle přístupem dost znechucená, hlavně když sme věděli, že ty ceny jsou tak nadsazené schválně A ještě o kolik. To, že restaurace platí řidičům, aby tam turisty zavezli je úplně jasné, a kdyby ceny nadsadili o 20 % pochopila bych to, ale o 100%? Ccc! Nevím, jestli si myslí, že jsme debilní turisti, ale co je moc to je příliš. Hlavně když je na druhé straně cesty restaurace s polovičními cenami - jako předchozí den. Jak to tak zpětně hodnotím, řekla bych, že úplatky jsou v Maroku tak běžné, jako že vychází slunce... Pak jsme pokračovali v cestě ještě další tři hodinky s jednou zastávkou a byli jsme v našem marockém hotelu. Byla jsem moc ráda, že jsme byli ubytování zrovna tam. Byl totiž fakt evropský. Zařízení sice nebylo úplně nové, ale všechno bylo dokonale čisté, což jsem zrovna v Maroku fakt ocenila. Jupí a pak nás čekala večeře! Uprostřed té marocké jungle, uprostřed náměstí. Něco šíleného. Představte si gulášové slavnosti kde je 40 stánků a u každého mají tři naháněče zákazníků. Na každém kroku je u Vás 5 lidí z různých stánků a hustí do Vás. První po dobrém, pak přitvrdí. Plácat po ramenou, lichotit, být vlezlí nejvíc jak jsem kdy zažila, otravní ale i sprostí a fakt drzí. Nic z toho jim není cizí. Úplně mi hnuli žlučí. Měla jsem chuť je nakopat do prdele. Promiň mami, za ten výraz, ale ten silný pocit antipatie cítím jako by to bylo teď. Tohle není nic pro mě. Citila jsem se vskutku jako před 200 léty, ačkoli myslím, že u nás se takhle lidi nechovali ani tehdy. Můj pocit ale potvrzue taky to co jsme viděli z okna autobusu. Chudoba, nejoblíbenější dopravní prostředek na vesnici osel (a v městě taky dost v módě), všude odpadky (což bych řekla, že souvisí s mírou gramotnosti, která jak jsem ale zjistila, není tak hrozná 72%) - taková pole plastových sáčků jako v Maroku jsem nikdy neviděla, rozpadající se zdi a domy (které nechápu proč neopraví když jsou z hlíny po které chodí), uličky po kterých chodí neuklizené a neupravené. Když sem si vzpomněla na mámu zametající výběh pro slepice musela sem se smát.. Pro mě to, že je někdo chudý neznamená, že musí žít jako prase, ale asi to jde ruku v ruce a tou vzdělaností nebo nějakými hlubšími propozocemi. Žili uprostřed odpadky “zaValené” pouště ale minimalne polovina lidi, které jsem viděla z okna toho minibusu seďěla a zírala do prázdna nebo seděla a s někým si povídala, no stress. „Lazy ass“ pro mě získalo nový rozměr. Ale dovedu si představit, že Ti lidé jsou spokojení s tím v čem žijí… Každý jsme jiný! A to je nakonec na tom to krásněJ To dělá náš svět takový, jaký je!