Dnes jsem ke svému podivu zjistila, že miluju procházet se, načež jsem zjistila, jaký to má důvod.
Chodívám se procházet s mými drahými přítelkyněmi, které nejsou jen tak ledajaké, nýbrž neledajaké, protože se dá říci, že spolu sdílíme naše životy skoro polovinu našich životů. Chodívám se procházet pouze s nimi (a našimi psy), jelikož můj nejdražší takové nudné zábavy nemá rád a je tomu tak možná dobře, neboť kdyby třeba chodíval on, třeba už by mi nezbyval čas na děvčata, což by byla věčná škoda...
Tak jsem na dnešním výletě zjistila, proč se mi vlastně chce plahočit se potemnělou krajinou, když nevypadá ani tak krásně ani tak roztomile, aby mi mohl pohled na ni kompenzovat mé omrzlé uši.
Inu, 1. důvod jsou mé drahé přítelkyně. Trávit čas s někým, koho máte rádi a máte si s ním co říct je báječné, ještě když jste děvčetem lačným po všech informacích jak na obecní tak na národní úrovni, týkajících se známých, přátel, našich přítelů, rodičů, rodin, plánovaných akci, minulých akcí, uplynulého léta, nadcházející zimy, politiky, ekonomiky, vzdělání, hladomoru v Africe, feminismu v Rusku, budoucího Silvestru, literatury, hudby, výstav, koncertů, festivalů, dovolených, pobytů na chatách, návštěv restaurací a hospod, nakupování, plesů, sexu a dalších tisíců věcí. Prostě a jednoduše řečeno - každý metr procházky je vyplněn spoustou nezbytných, ba přímo důležitých informací, které jsou určeny k tomu abychom je kolektivně sdílely. Rozhodně odmítám tuto vznešenou zábavu jakkoli spojovat s drbnovstvím či nekalostmi podobného ražení, neboť my jen mezi sebou sdílíme získané informace s tím, že je nepředáváme dál než za hranice našich 10ti slechů.
Důvod mé lásky k procházkám č. 2 je pohyb. Ano, jak je to jednoduché. I v měsících, jež upřímně nenávidí i mé prsty u nohou, stejně jako celé mé nitro a duše (léto, lásko, ... proč?) existuje určitý druh pohybu, jež lze provádět bez totálního promrznutí a s úsměvem na rtech, ač prokřehlých zimou a mezi rozhovory křivícími se halekáním přisprostlých slov na adresu nespravedlného příchodu zimy.
Nyní doufám, že jsem všem, jež neholdují láskou k procházení osvětlila, co je na něm tak úžasného a vyjímečného a že se možná i vy jednou vydáte vstříc těm všedněnevšedím pocitům slasti plynoucích z bezcílného obcházení našich sídel, ač už sami (ano, to lze také) nebo s někým, s kým ta bezcílnost ztratí na jakékoli významnosti.
