Bloumání okolo sídel aneb procházky

Dnes jsem ke svému podivu zjistila, že miluju procházet se, načež jsem zjistila, jaký to má důvod.                                 

            Chodívám se procházet s mými drahými přítelkyněmi, které nejsou jen tak ledajaké, nýbrž neledajaké, protože se dá říci, že spolu sdílíme naše životy skoro polovinu našich životů. Chodívám se procházet pouze s nimi (a našimi psy), jelikož můj nejdražší takové nudné zábavy nemá rád a je tomu tak možná dobře, neboť kdyby třeba chodíval on, třeba už by mi nezbyval čas na děvčata, což by byla věčná škoda...

           Tak jsem na dnešním výletě zjistila, proč se mi vlastně chce plahočit se potemnělou krajinou, když nevypadá ani tak krásně ani tak roztomile, aby mi mohl pohled na ni kompenzovat mé omrzlé uši. 

Inu, 1. důvod jsou mé drahé přítelkyně. Trávit čas s někým, koho máte rádi a máte si s ním co říct je báječné, ještě když jste děvčetem lačným po všech informacích jak na obecní tak na národní úrovni, týkajících se známých, přátel, našich přítelů, rodičů, rodin, plánovaných akci, minulých akcí, uplynulého léta, nadcházející zimy, politiky, ekonomiky, vzdělání, hladomoru v Africe, feminismu v Rusku, budoucího Silvestru, literatury, hudby, výstav, koncertů, festivalů, dovolených, pobytů na chatách, návštěv restaurací a hospod, nakupování, plesů, sexu a dalších tisíců věcí. Prostě a jednoduše řečeno - každý metr procházky je vyplněn spoustou nezbytných, ba přímo důležitých informací, které jsou určeny k tomu abychom je kolektivně sdílely. Rozhodně odmítám tuto vznešenou zábavu jakkoli spojovat s drbnovstvím či nekalostmi podobného ražení, neboť my jen mezi sebou sdílíme získané informace s tím, že je nepředáváme dál než za hranice našich 10ti slechů.

Důvod mé lásky k procházkám č. 2 je pohyb. Ano, jak je to jednoduché. I v měsících, jež upřímně nenávidí i mé prsty u nohou, stejně jako celé mé nitro a duše (léto, lásko, ... proč?) existuje určitý druh pohybu, jež lze provádět bez totálního promrznutí a s úsměvem na rtech, ač prokřehlých zimou a mezi rozhovory křivícími se halekáním přisprostlých slov na adresu nespravedlného příchodu zimy. 

             Nyní doufám, že jsem všem, jež neholdují láskou k procházení osvětlila, co je na něm tak úžasného a vyjímečného a že se možná i vy jednou vydáte vstříc těm všedněnevšedím pocitům slasti plynoucích z bezcílného obcházení našich sídel, ač už sami (ano, to lze také) nebo s někým, s kým ta bezcílnost ztratí na jakékoli významnosti.

       

Basketbalistka

              Ehm, jelikož jest pro studenty Ekonomické fakulty VŠB-TUO nezbytné aby své tělo cvičili i přes s věkem narůstající nechuť, byla jsem také povinna se do nějakého zbytečňoučkého (bezkrediktového!) sportu zapsat. Jóga mi bohužel nevyšla a tak jsem se stala basketbalistkou.            

              Drazí mí, je pro mě potěchou(!), Vám tuto úžasnou souhru mne a mého věrného přítele balónu líčit! Sotva jsem ho "poprvé" uchopila do své něžné ručky (s perfektně střiženými nehty, lakováním dle mého nejvybranějšího vkusu) už mi vypadl. Neulekla jsem se, kdepak! Zvedla jsem jej ze země a upalovala sem s driblingem skrze tělocvičnu, ukázat, zač je toho loket, zač je toho vzdor mladistvé síly a mladistvá síla celkově. Divila jsem se sice oblečení mých spoluhráčů a spoluhráček - vysoké fusekle, škaredé body, dlouhé kraťasy, ale říkala sem si, že asi chtějí být jenom kůl. No, sranda mě velmi rychle přešla. Z 15 přítomných sme jen já a ještě jistá děvečka byly políbeny basketbalem naposledy na úrovni ZŠ(aaaa!), ze zbylých hrají dvě dívky basket ligově a další jej buď ligově hráli, nebo jej hrát budou, nebo jej hrají volnočasově nebo se mu prostě nějakým způsobem věnují! Inu, když někde uvidíte Basketbal, Horolezectví, Plavání atd. - Začátečníci, nevěřte tomu, pro Krista! Vždycky se totiž najde dostatečné množství idiotů, kteří si myslí, že něco neumí, ačkoli to umí a s radostí Vám zhnusí i ty zbytky lásky k nucenému pohybu.
             Takže sem se dozvěděla, že sem ztracená v basketbalovém světe. Se svými 160 centimetry a nadání leda tak pro bruslení a sex sem byla vržena do světa plného větších lidí, kteří chtějí hrát a vyhrát a myslí to smrtelně vážně. Již při mé herní premiéře sem byla zraněna nárazem do jakéhosi kyklopa, jehož sem se snažila svými něžnými pohyby laňky oklamat a zcizit mu balón. No, jistě Vám nemusím vysvětlovat, že můj plán nevyšel...
                Nevím, jak dlouho sme hráli, ale soudím, že tak tisíc let. Svůj chabý zrak sem upírala k nefunkčním hodím a doufala sem, že se prudce roztočí a ukážou 14:00  a tím mě vrhnou vstříc i jiným krásám světa. Také se tak nestalo. Prostě písknul a řekl, že je konec. A prý sme vyhráli. Tak sem nahodila vítězný úsměv, převlíkla si šmouhující obuv a s radostí vykročila vstříc zbytku dne...:)